„Devatenáct let se starám o svého postiženého syna. Trvalo mi dobrých deset let, možná i víc, než jsem se smířila s tím, že zůstane ležet. Teď se mám dobře. Jen s jednou věcí jsem se ještě nesrovnala. Že žiju z druhých. Stát má dluhy a mě platí, abych se starala o syna. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, ale vzdělání jsem bohužel nevyužila. Přivydělávala jsem si jako hospodyně v domácnostech, ale už mám jen jeden úklid, protože všem ostatním už odrostly děti. Hodně dlouho jsem snila o přivýdělku z domu. Mohla bych být doma s klukem a přitom být i já někomu užitečná. Přitom bych i zvládala být k ruce manželovi, který má rakovinu. A každá korunka se hodí.“
